Divá Bára - Božena Němcová

O autorce:

- česká spisovatelka, považována za zakladatelku novodobé české prózy.

- dívčí jméno Barbora Panklová

- vyrůstala v rodině rakouského panského kočího Pankla a české služky v Ratibořicích u České Skalice - inspirací při tvorbě stěžejního díla Babička, chodila zde i do školy

- po svatbě s Josefem Němcem se často stěhovala (Červený Kostelec, Josefov, Litomyšl, Polná), v Praze - do styku s tehdejším národním kulturním hnutím.

-  moderní žena (v tehdejším smyslu slova) s obrovským vypravěčským talentem.

- milostné avantýry, těžké soužití s manželem

- položila trnovou korunu na rakev Karla Havlíčka Borovského, jako symbol mučednictví

Tvorba:

- zážitky z Chodska -  Obrazy z okolí Domažlického – cestopisné a národopisné články v Květech

- narozdíl od J. K. Tyla, který prosté lidi chápe jako předmět výchovy, Němcová vidí v prostých lidech rovnocenné partnery, se kterými si může povídat a dodávat tak svému vyprávění onu přívětivou plynulost, pro kterou byla a je oceňována.

- Po porážce českého povstání v letech 1848/49 nastaly i pro Němcovou krušné časy; a právě tehdy vzniká – Babička (poprvé vyšlo 1855). Němcová se v něm vrátila do dob svého dětství, které však značně zidealizovala, vznikl obraz, který se ovšem svou silou stal inspirací mnoha dalším autorům.

Povídky: typ. rysy  českého venkova, rázovité postavy, společenské otázky doby

- 2 typy

1. „hledání dobrého člověka“ – často ženy, zdůraznění mravní vlastnosti čes. venkovského člověka např. Karla, Divá Bára, Pan učitel, Dobrý člověk
2. Složitější vztahy v určitém prostředí a upozorňují na nespravedlivé uspořádání společnosti -.realistické ale nakonec dojde od kritiky ke shovívavosti = k idyle

- např. V zámku a podzámčí, Chudí lidé

Další díla: Národní báchorky

O díle:

Literární forma: próza

               druh: epika

               žánr: povídka

Kompozice a jazykové prostředky:

- rozdělena do 3 kapitol, řazeny chronologicky

- er- forma

- spisovný, dnes už zastaralým jazykem se spoustou typicky vesnických výrazů. –šukala, koleska, fortel, záspí, zádušní les.

- přirovnání ..Mrštná jako pstruh

-výrazy – fortel = lstivý způsob chování

- patrné prvky romantismu – hlavní hrdinka je zcela odlišná od společnosti, která ji proto odvrhuje, předběhla svou dobu – hl.hrdinkou žena, snaha  o emancipaci, prosazení žen, kritika morálky společnosti – typické pro realismus.

- R. 1855 napsala Němcová povídku Divá bára pro kalendář Českou pokladnici – roztomilý obrázek o věrném přátelství dvou dívek

- Povídku umístila do vesnice vestec, kam s dcerou  Dorou chodívala při svém pobytu v Nymburce

- popisy přírody a postav

Hl. postavy:

Jakub – bydlel s dcerou Bárou v poslední chalupě, byl to šedesátník, sirotek který odmalička tvrdě pracoval až se vypracoval na obecního pastýře – kdy se mohl oženit, nehezký, nemluvný, zamračený, hodně pověrčivý a kvůli tomu se oženil s Bárou, dceru miluje nadevše, vdovec;

Bára - nejsilnější dívka z celé vesnice, silné svaly mrštná jako pstruh, chytrá, lstivá a ichlepce dokázala přeprat, přezdívalo se jí divé dítě (kvůli její povaze) a věřilo se že ji do kolébky dala polednice i kvůli jejím velkým očím, pes Lišaj což byl její nejmilejší kamarád, učenlivá – kdy s naučila plavat za běhu kdy spadla z krávy  a ptala se Jakuba co má děla aby se udržela nad vodou, a od té doby pomalu ani z vody nevylezla

- nevěřila tomu co neviděla např. na pověry vodního mužíka čerta ptž když ho volala tak za ní přiběhla kráva čert, učila se zkušenostmi, samoučenlivá

-ničeho se nebála velmi odvážná

- velmi spravedlivá a každého posuzovala podle jeho skutků a chování nedbaje na pověst, chodila vždy čistě upravená

Josífek – kamarád Báry, syn kostelníka, malý, bledý, rusovlasý dobrosrdečný ale bojácný

- v Báře měl svoji ochránkyni a vždycky ji laskavost oplatil ,měl ji velmi rád, kvůli ní by se i klidně nestal páterem

Elška – neteř pana faráře, velmi milá a laskavá dívka, má Báru velmi ráda i přesto, že je neteří faráře a Bára jen dcera chudého pastýře. Nic nedbá na řeči o Báře. Váží si ji pro  její odvahu, sílu a nebojácnost

Kompozice:

I. kapitola – dětství dětí, kdy se popisují různé zážitky, končí tím jak je jim12 let a Elška odjíždí do Prahy za svoji tetou ( poslala ji panna Pepinka), Jozífek odchází do učení a bára zůstává doma

II. kapitola  návrat Elišky domů, různé peripetie s budoucím jejím ženichem dostává zprávy z Prahy

III. kapitola příprava na Elšky svatbu, Bára si najde manžela v myslivcovi

Obsah díla:

Jakub už odmalička musel pracovat, protože byl chudý. Postupem let se dostal až k práci vesnického pastýře. Tuto práci měl rád a jakožto pastýř měl ve vesnici všelijaké výhody a žil si dobře. Jednoho dne se mu ale donesla pověra, že umře-li bez dětí, nepřijde do nebe. A tak se na stará kolena oženil s rychtářovou dcerou Bárou. Narodila se jim dcera, která dostala jméno po matce. Brzy po jejím narození se matce, když vařila oběd, udělalo špatně. Ženy z vesnice jí přiběhly na pomoc. Vše přičítaly pověsti, že v šestinedělí nemá rodička za poledne vycházet z domu, to prý chodí Polednice, a hned se běžely podívat na malou Barunku, zda ji Polednice nevyměnila. Některé říkaly, že ano, ale nakonec se shodly, že se nic nestalo. Nakonec zemřela a Jakub s Bárou zůstal sám. Brával ji s sebou na pastvu, trávil s ní všechen čas. Bára byla úplně jiná než ostatní dívky. Žádná z dívek a málokterý z chlapců byl silnější než ona. Mimo velké síly měla také velkou odvahu a ničeho se nebála. Bouřka ani vesnické povídačky o strašidlech ji nemohly postrašit. Také se neparádila jako ostatní dívky. Byla docela jako chlapec. Lidem se její odlišnost nelíbila a začali se jí různě posmívat. Vzpomněli si na Polednici a říkali jí Divá Bára. Často se jí smáli pro její velké, prý „buličí“ oči. Nejprve to všechno trápilo, Jakub jí ale vysvětlil, že lidé jsou hloupí a neví, jaká skutečně je. Bára tedy přijímala všechny pošklebky statečně a zvykla si na ně. Lidí, kteří by Báru dobře poznali a měli ji rádi bylo velmi málo, většina se k ní otáčela zády. Jedním z těch, co to s Bárou mysleli dobře byla Elška, dcera panny P epinky a neteř pana faráře. Často spolu s Bárou chodili na faru a hrály si nebo povídaly. Na faře byla Bára vítána, ale jinak tomu bylo u kostelníkových, kde bydlil další její kamarád Jozífek. Kromě Jozífka a Elšky měla Bára ještě věrného psa Lišaje, kterého měla nadevšechno ráda. Často si spolu všichni hráli různé hry, smáli se a povídali se.

Museli se rozloučit. Jozífka poslali rodiče do školy, aby se z něho stal páter a Elška odjela k nemocné tetě do Prahy. Stále musela na Elšku myslit a často vzpomínala na dětství. Chodila na faru ptát se, jak se Elška má. Panna Pepinka jí četla dopisy, které posílala Elška z Prahy. A tak se Bára jednoho dne dozvěděla, že má teta nového lékaře, jehož rady jí pomohly a uzdravily ji, a že se Elška vrátí domů. Bára tomu byla velmi ráda a těšila se až přijede. Když Elška přijela, nemohla ji Bára poznat. V Praze dospěla a ještě zkrásněla, brzy ale poznala, že je stejná jako dřív. Jednou šly spolu s Bárou  házet věnečky do řeky. Byl to zvyk, kterým si děvčata přivolávala ženichy. Hodily je oba najednou, Bářin se ale zachytil na větvi stromu. Elška se svěřila Báře, že si v Praze našla milého, že je to ten doktor,co uzdravil tetičku a že si spolu píší. Panna Pepinka se rozhodla najít Elšce ženicha a namlouvala jí pana správce. Ten chodil na faru a dvořil se Elšce. Té byl pan správce odporný a svěřila se Báře, že i kdyby milého neměla, přece by ho nechtěla. Bára se rozhodla pomoci Elšce a věda, že je pan správce bojácný, převlékla se za strašidlo. Pohrozila správci, že jestli ještě přijde na faru na námluvy je s ním konec. Pan správce ale nešel sám a jeden z mužů, kteří šli s ním doběhl do vesnice a svolal lidi. Ti se vydali za strašidlem a na břehu řeky našli odhozenou bílou plachtu a Bářinu sukni a velmi se pobouřili. Tak musela Bára ze trest přečkat noc v kostnici, ale nebála. Jakub i s Lišajem přišli za ní.  Zavřená v kostnici Bára přemýšlí nad svým životem. Je jí líto, že ji lidé nemají rádi a poprvé v životě ji napadlo, že by ráda ležela na hřbitově vedle matky. Přemýšlí i o myslivci, kterého vídala na kraji lesa když pásala a který se jí líbil. Ráno šel myslivec okolo a vida Jakuba, jak spí před kostnicí, přispěchal k němu. Jakub mu pověděl o Bářinu trestu. Myslivec vysvobodil Báru ven, a vyznal jí svou lásku. Bára nemohla uvěřit, že ji myslivec také miluje. Za nedlouho se vzali a ona se i s otcem přestěhovala do myslivny. Také Elška byla velice šťastná. Přišel totiž dopis z Prahy, ve kterém tetička psala, že odkáže Elšce celé své jmění, když se vdá za jejího nového lékaře Hynka. Elška dostala svolení vzít si doktora za muže. S Bárou se všichni lidé, i paní kostelníková, udobřili.

Ukázka:

"Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě," pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; - Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. - Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. - Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
"Po cestě si to povíme," pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
"Ale kterak jsi to poznala na mně?" ptala se Elška.
"I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; - jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem."
"Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude," ouzkostlivě pověděla Elška; "ona by se hněvala, nelíbil by se jí," doložila.
"Zná ho?" - "Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil."
"Ten doktor? Vidíme; - vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?"
"Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný," skoro plačtivě povídala Elška.
"Což není libný?"
"Ach Báro," vzdychlo si děvče, "tak krásný člověk není v celém okolí jako on."
"Snad není bohatý?"
"Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?"
"To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila."
"Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela."
"No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, - že ho máte ráda."