Divá Bára - Božena Němcová

O autorce:

- česká spisovatelka, považována za zakladatelku novodobé české prózy.

- dívčí jméno Barbora Panklová

- vyrůstala v rodině rakouského panského kočího Pankla a české služky v Ratibořicích u České Skalice - inspirací při tvorbě stěžejního díla Babička, chodila zde i do školy

- po svatbě s Josefem Němcem se často stěhovala (Červený Kostelec, Josefov, Litomyšl, Polná), v Praze - do styku s tehdejším národním kulturním hnutím.

-  moderní žena (v tehdejším smyslu slova) s obrovským vypravěčským talentem.

- milostné avantýry, těžké soužití s manželem

- položila trnovou korunu na rakev Karla Havlíčka Borovského, jako symbol mučednictví

Tvorba:

- zážitky z Chodska -  Obrazy z okolí Domažlického – cestopisné a národopisné články v Květech

- narozdíl od J. K. Tyla, který prosté lidi chápe jako předmět výchovy, Němcová vidí v prostých lidech rovnocenné partnery, se kterými si může povídat a dodávat tak svému vyprávění onu přívětivou plynulost, pro kterou byla a je oceňována.

- Po porážce českého povstání v letech 1848/49 nastaly i pro Němcovou krušné časy; a právě tehdy vzniká – Babička (poprvé vyšlo 1855). Němcová se v něm vrátila do dob svého dětství, které však značně zidealizovala, vznikl obraz, který se ovšem svou silou stal inspirací mnoha dalším autorům.

Povídky: typ. rysy  českého venkova, rázovité postavy, společenské otázky doby

- 2 typy

1. „hledání dobrého člověka“ – často ženy, zdůraznění mravní vlastnosti čes. venkovského člověka např. Karla, Divá Bára, Pan učitel, Dobrý člověk
2. Složitější vztahy v určitém prostředí a upozorňují na nespravedlivé uspořádání společnosti -.realistické ale nakonec dojde od kritiky ke shovívavosti = k idyle

- např. V zámku a podzámčí, Chudí lidé

Další díla: Národní báchorky

O díle:

Literární forma: próza

               druh: epika

               žánr: povídka

Kompozice a jazykové prostředky:

- rozdělena do 3 kapitol, řazeny chronologicky

- er- forma

- spisovný, dnes už zastaralým jazykem se spoustou typicky vesnických výrazů. –šukala, koleska, fortel, záspí, zádušní les.

- přirovnání ..Mrštná jako pstruh

-výrazy – fortel = lstivý způsob chování

- patrné prvky romantismu – hlavní hrdinka je zcela odlišná od společnosti, která ji proto odvrhuje, předběhla svou dobu – hl.hrdinkou žena, snaha  o emancipaci, prosazení žen, kritika morálky společnosti – typické pro realismus.

- R. 1855 napsala Němcová povídku Divá bára pro kalendář Českou pokladnici – roztomilý obrázek o věrném přátelství dvou dívek

- Povídku umístila do vesnice vestec, kam s dcerou  Dorou chodívala při svém pobytu v Nymburce

- popisy přírody a postav

Hl. postavy:

Jakub – bydlel s dcerou Bárou v poslední chalupě, byl to šedesátník, sirotek který odmalička tvrdě pracoval až se vypracoval na obecního pastýře – kdy se mohl oženit, nehezký, nemluvný, zamračený, hodně pověrčivý a kvůli tomu se oženil s Bárou, dceru miluje nadevše, vdovec;

Bára - nejsilnější dívka z celé vesnice, silné svaly mrštná jako pstruh, chytrá, lstivá a ichlepce dokázala přeprat, přezdívalo se jí divé dítě (kvůli její povaze) a věřilo se že ji do kolébky dala polednice i kvůli jejím velkým očím, pes Lišaj což byl její nejmilejší kamarád, učenlivá – kdy s naučila plavat za běhu kdy spadla z krávy  a ptala se Jakuba co má děla aby se udržela nad vodou, a od té doby pomalu ani z vody nevylezla

- nevěřila tomu co neviděla např. na pověry vodního mužíka čerta ptž když ho volala tak za ní přiběhla kráva čert, učila se zkušenostmi, samoučenlivá

-ničeho se nebála velmi odvážná

- velmi spravedlivá a každého posuzovala podle jeho skutků a chování nedbaje na pověst, chodila vždy čistě upravená

Josífek – kamarád Báry, syn kostelníka, malý, bledý, rusovlasý dobrosrdečný ale bojácný

- v Báře měl svoji ochránkyni a vždycky ji laskavost oplatil ,měl ji velmi rád, kvůli ní by se i klidně nestal páterem

Elška – neteř pana faráře, velmi milá a laskavá dívka, má Báru velmi ráda i přesto, že je neteří faráře a Bára jen dcera chudého pastýře. Nic nedbá na řeči o Báře. Váží si ji pro  její odvahu, sílu a nebojácnost

Kompozice:

I. kapitola – dětství dětí, kdy se popisují různé zážitky, končí tím jak je jim12 let a Elška odjíždí do Prahy za svoji tetou ( poslala ji panna Pepinka), Jozífek odchází do učení a bára zůstává doma

II. kapitola  návrat Elišky domů, různé peripetie s budoucím jejím ženichem dostává zprávy z Prahy

III. kapitola příprava na Elšky svatbu, Bára si najde manžela v myslivcovi

Obsah díla:

Jakub už odmalička musel pracovat, protože byl chudý. Postupem let se dostal až k práci vesnického pastýře. Tuto práci měl rád a jakožto pastýř měl ve vesnici všelijaké výhody a žil si dobře. Jednoho dne se mu ale donesla pověra, že umře-li bez dětí, nepřijde do nebe. A tak se na stará kolena oženil s rychtářovou dcerou Bárou. Narodila se jim dcera, která dostala jméno po matce. Brzy po jejím narození se matce, když vařila oběd, udělalo špatně. Ženy z vesnice jí přiběhly na pomoc. Vše přičítaly pověsti, že v šestinedělí nemá rodička za poledne vycházet z domu, to prý chodí Polednice, a hned se běžely podívat na malou Barunku, zda ji Polednice nevyměnila. Některé říkaly, že ano, ale nakonec se shodly, že se nic nestalo. Nakonec zemřela a Jakub s Bárou zůstal sám. Brával ji s sebou na pastvu, trávil s ní všechen čas. Bára byla úplně jiná než ostatní dívky. Žádná z dívek a málokterý z chlapců byl silnější než ona. Mimo velké síly měla také velkou odvahu a ničeho se nebála. Bouřka ani vesnické povídačky o strašidlech ji nemohly postrašit. Také se neparádila jako ostatní dívky. Byla docela jako chlapec. Lidem se její odlišnost nelíbila a začali se jí různě posmívat. Vzpomněli si na Polednici a říkali jí Divá Bára. Často se jí smáli pro její velké, prý „buličí“ oči. Nejprve to všechno trápilo, Jakub jí ale vysvětlil, že lidé jsou hloupí a neví, jaká skutečně je. Bára tedy přijímala všechny pošklebky statečně a zvykla si na ně. Lidí, kteří by Báru dobře poznali a měli ji rádi bylo velmi málo, většina se k ní otáčela zády. Jedním z těch, co to s Bárou mysleli dobře byla Elška, dcera panny P epinky a neteř pana faráře. Často spolu s Bárou chodili na faru a hrály si nebo povídaly. Na faře byla Bára vítána, ale jinak tomu bylo u kostelníkových, kde bydlil další její kamarád Jozífek. Kromě Jozífka a Elšky měla Bára ještě věrného psa Lišaje, kterého měla nadevšechno ráda. Často si spolu všichni hráli různé hry, smáli se a povídali se.

Museli se rozloučit. Jozífka poslali rodiče do školy, aby se z něho stal páter a Elška odjela k nemocné tetě do Prahy. Stále musela na Elšku myslit a často vzpomínala na dětství. Chodila na faru ptát se, jak se Elška má. Panna Pepinka jí četla dopisy, které posílala Elška z Prahy. A tak se Bára jednoho dne dozvěděla, že má teta nového lékaře, jehož rady jí pomohly a uzdravily ji, a že se Elška vrátí domů. Bára tomu byla velmi ráda a těšila se až přijede. Když Elška přijela, nemohla ji Bára poznat. V Praze dospěla a ještě zkrásněla, brzy ale poznala, že je stejná jako dřív. Jednou šly spolu s Bárou  házet věnečky do řeky. Byl to zvyk, kterým si děvčata přivolávala ženichy. Hodily je oba najednou, Bářin se ale zachytil na větvi stromu. Elška se svěřila Báře, že si v Praze našla milého, že je to ten doktor,co uzdravil tetičku a že si spolu píší. Panna Pepinka se rozhodla najít Elšce ženicha a namlouvala jí pana správce. Ten chodil na faru a dvořil se Elšce. Té byl pan správce odporný a svěřila se Báře, že i kdyby milého neměla, přece by ho nechtěla. Bára se rozhodla pomoci Elšce a věda, že je pan správce bojácný, převlékla se za strašidlo. Pohrozila správci, že jestli ještě přijde na faru na námluvy je s ním konec. Pan správce ale nešel sám a jeden z mužů, kteří šli s ním doběhl do vesnice a svolal lidi. Ti se vydali za strašidlem a na břehu řeky našli odhozenou bílou plachtu a Bářinu sukni a velmi se pobouřili. Tak musela Bára ze trest přečkat noc v kostnici, ale nebála. Jakub i s Lišajem přišli za ní.  Zavřená v kostnici Bára přemýšlí nad svým životem. Je jí líto, že ji lidé nemají rádi a poprvé v životě ji napadlo, že by ráda ležela na hřbitově vedle matky. Přemýšlí i o myslivci, kterého vídala na kraji lesa když pásala a který se jí líbil. Ráno šel myslivec okolo a vida Jakuba, jak spí před kostnicí, přispěchal k němu. Jakub mu pověděl o Bářinu trestu. Myslivec vysvobodil Báru ven, a vyznal jí svou lásku. Bára nemohla uvěřit, že ji myslivec také miluje. Za nedlouho se vzali a ona se i s otcem přestěhovala do myslivny. Také Elška byla velice šťastná. Přišel totiž dopis z Prahy, ve kterém tetička psala, že odkáže Elšce celé své jmění, když se vdá za jejího nového lékaře Hynka. Elška dostala svolení vzít si doktora za muže. S Bárou se všichni lidé, i paní kostelníková, udobřili.

Ukázka:

"Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě," pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; - Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. - Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. - Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
"Po cestě si to povíme," pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
"Ale kterak jsi to poznala na mně?" ptala se Elška.
"I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; - jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem."
"Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude," ouzkostlivě pověděla Elška; "ona by se hněvala, nelíbil by se jí," doložila.
"Zná ho?" - "Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil."
"Ten doktor? Vidíme; - vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?"
"Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný," skoro plačtivě povídala Elška.
"Což není libný?"
"Ach Báro," vzdychlo si děvče, "tak krásný člověk není v celém okolí jako on."
"Snad není bohatý?"
"Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?"
"To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila."
"Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela."
"No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, - že ho máte ráda."

Utrpení mladého Werthera - J. W. Goethe

O autorovi:

- 1749-1832

- básník, právník, přírodovědec – geologie a zájem o botaniku – typ renesančního člověka

- většinu života prožil ve Výmaru

- v Itálii se seznámil s antikou a renesancí

- přátelil se s Herderem (možný vliv na jeho dílo s hlediska filozofické stránky), F. Schillerem

- léčil se v KV a pobyt v Mariánských lázních

- meteorologické pozorování a sbírání minerálů – sbírku odkázal Národnímu muzeu

Další tvorba:

Faust = veršovaná tragédie – 2 díly

-         námět pověst o dr. Faustovi – prodal duši ďáblu v touze po poznání a štěstí – chce poznávat pravdu a svět a smysl života nachází v aktivitě pro dobro lidstva

O díle:

- období Sturm und Drang

- dílo velký ohlas a slávu – W. sebevražda jako protest proti tehdejší společnosti

- zasáhl do světa módy – modrý frak a žlutá vesta a kalhoty

- do roku 1800 přeložen do 15 jazyků

- v pozdním věku se G. Od díla distancoval

Literární   forma: próza

                  druh: epika

                  žánr: román

Kompozice:

- román v dopisech + román-deník

            - většina určena jeho příteli Vilémovi

- ich-forma x závěrečná zpráva sebevraždy od vydavatele

- vidíme přímo vnitřní svět hrdiny – obdivuje přírodu a Homéra

                                                       - vznětlivý a vášnivý

                                                       -  rozsáhlé popisy vnitřních pocitů werhera a přírody

- 2 díly:  1. díl květen –září 1771

- mladý umělec Werther odjíždí do Walkeinu. Nadšen přírodou, čte Homéra, zamiluje se do Lotty. On v její rodině oblíbený, ale ona je zasnoubena s Albertem.první kontakty i s Albertem ke konci sw. Přijde na to že má a sbírku zbraní  W. neunese svoji bolest a prchá

  2. díl říjen 1772-prosinec 1772

   - začíná působit na velvyslanectví, kde ale po nějaké době začíná mít konflikty a

odchází. Vydává se na cesty – vrací se k Lottě ale ta je už vdaná

- situaci řeší sebevraždou

- děj se odehrává v Německu na blíže neurčeném místě, jména lidí nejsou celá nebo naznačená iniciály

- názvy míst jsou změněny

Okolnosti vzniku díla:

Podnětem milostné vzplanutí k mladičké Charlottě Buffové ve Wezlaru, kde Goethe vykonával soudní praxi.

Tragický konec hrdiny inspirován sebevraždou G.kolegy

Jazykové prostředky:

- spisovný jazyk

- dlouhé popisné a úvahové pasáže (příroda, Lotta, trávení volného času, svých pocitů, které sou pořád značně pesimistické

- užívá přirovnání

Hlavní postavy

Werther – malíř, který přijel na venkov kde by měl sbírat náměty na své obrazy inspiruje ho hodně věcí ale je neschopný něco pořádně namalovat, psychicky nevyrovnaný člověk, trpí depresemi neštastně se zamiluje do Lotty která je ale skoro zasnoubena s Albertem, postava se v čase vyvíjí, na jedné straně ví že ho cit k Lottě ničí ale na druhé straně nemůže stím nic udělat

- mladý velice citlivý a vnímavý šlechtic, beznadějně zamilovaný do dívky, kterou nikdy nemůže mít. Je vzdělaný, jezdí na koni, čte, má jakýsi sociální takt. Nechová se ovšem tak jako většina šlechticů té doby, kteří neztratí slovíčka s chudinou vysmívají se všem, kdož jsou nižšího společenského stavu než oni. Naopak má jakýsi zdravý přístup k lidem a hodně o nich přemýšlí. Je velice entusiastický. Má obrovské výkyvy nálad - „přecházím z žalu do nezřízenosti, ze sladké melancholie do zhoubných vášní. A vůbec, zacházím se svým srdéčkem jako s chorým děckem. Má ve všem svou vůli.“ Emoce prožívá naprosto naplno

Lotta – milá chytrá dívka která se musí po smrti své matky starat o své sourozence, kteří ji bezmezně milují, mladá dívka s dobrým srdcem, rozumem, ale i silnou emoční stránkou. Je velice hodná a rozdala by se pro děti, jež jí byly svěřeny. Ač je to dívka venkovská, má zálibu ve čtení, a ráda tancuje, vzdělaná a stejně jako Werther přemýšlivá. Trpí tím, že je jaksi svázána konvencemi a mnohdy se nemůže chovat tak, jak by v skrytu duše chtěla. Miluje svého snoubence a pozdějšího manžela Alberta, ale k Wertherovi také něco cítí. Zpočátku ho má ráda, tohle „mít rád“ ale přerůstá v jakousi vášeň, Werther ji nějakým kouzlem přitahuje. 

Albert - hodný, ale dá se říct, v lecčems i trochu mladý přízemní člověk. Ač dokáže skvěle formulovat své myšlenky v diskusích, jeho myšlenky nedosahují hloubky těch Wertherových. Miluje Lottu, ale postupem času se čím dál víc věnuje své práci a žárlí na Werthera, který pro něj znamená možné ohrožení jeho prvního místa v Lottině srdci. Jinak je to ale charakterní, galantní muž, kterému těžko může někdo něco vytýkat.

Vilém –  adresát dopisů od W., Je zřejmé že mu poskytuje určité rady ale W se jimi neřídí a někdy s jeho názory nesouhlasí, předává mu různé vzkazy a naopak

Děj:

Wether přijíždí na vesnici, aby se zde věnoval zejména malování. Po nějaké době, kdy si užívá samoty, jede Werther na ples v kočáře s několika přítelkyněmi. S nimi jede také Lotta. Mladé, hezké děvče, které má od matčiny smrti na povel celou domácnost. Lotta se má provdat za Alberta, dobrého a poctivého úředníka, který je nyní na cestách. Na plese tančí s Wertherem, který se do Lotty zamiluje.

Od tohoto dne ji navštěvuje skoro denně a podnikají dlouhé procházky. Po čase přijíždí Albert. Werther, který už nesnese déle pobývat v přítomnosti ženy, do které je bezhlavě zamilován, avšak která zároveň patří jinému, vstupuje do služeb na velvyslanectví. Seznamuje se zde s dívkou, která mu připomíná Lottu a tráví s ní nějaký čas. Dopisuje si s Lottou, která je již provdána za Alberta. Mezi ním a úředníky dochází k neshodám, rozhodne se tedy déle nezůstat a místo opouští.

Werther se vrací na venkov, kde se opět začne stýkat s Lottou. Albert začíná trochu žárlit, avšak jeho galantnost a povaha mu nedovoluje nahlas vyslovit své myšlenky. Před Vánocemi odjíždí Albert navštívit známé, Werther se opět schází s Lottou. Vyznává jí svou lásku. Ta poznává, že Werthera nejspíše také miluje, avšak její čest jí nedovolí klamat manžela. Werther odchází domů, napíše dlouhý dopis Lottě a pošle k Albertovi sluhu s prosbou o vypůjčení dvou zbraní, které dle svého tvrzení má na cestu, kterou hodlá vykonat. I když Lotta tuší nějaké neštěstí, postrkována Albertem je sluhovi předá.

Werther se o půlnoci téhož dne zastřelí. Ráno je nalezen sluhou, který jde neštěstí oznámit otci Lotty. Před polednem Werther umírá i se svými nenaplněnými city. Je pohřben u dvou lip; v místě, které si sám určil. A všichni jsou z toho naprosto zděšeni.

2. část  Přijíždí do města, kde má pracovat na velvyslanectví. Práce se mu nelíbí protože vyslanec je puntičkář a to se neslučuje s Wertherovou povahou.Seznámil se s hrabětem a mají mezi sebou dobré vztahy. Vyslanec začíná hanit jeho přítele, hraběte, a tak se s ním Werther pohádá. V dopisech obviňuje Viléma, že ho do všeho nutil. Ve své práci nevidí žádnou radost. Seznámí se s dívkou z chudších poměrů, její teta měla vysoké postavení. Nedorozumění s vyslancem přetrvává a Werther chce odejít z místa. Dovídá se, že Albert s Charlottou jsou už svoji. Slečna, se kterou se Werther stýkal, měla zakázáno od tety pokračovat v přátelství. Hrabě ho vyloučil ze své společnosti kvůli klepům.Žádá o propuštění u dvora a odjíždí do svého rodiště. Přátelí se tam s knížetem, ale pobyt ho brzy přestává bavit a opět odjíždí pryč k Charlottě. Namlouvá si, že by byl lepším manželem Lottě.Wertherova vášeň vztah mezi Albertem a jeho ženou narušila. Albert ji miloval s klidnou věrností a jeho rodinný život se nakonec víc a víc podřizoval jeho zaměstnání. Vnitřně pociťoval nevoli k Werthrovým pozornostem k Lottě. Werther svou trudnomyslností nakazil i Lottu. Albert si to vykládal jako rostoucí vášeň k svému ctiteli a Werther jako hlubokou rozmrzelost nad změněným chováním manžela. Nakonec s Albert začal vyhýbat Wertherovi a nutil Lottu, aby omezila jeho příliš časté návštěvy. Werther nedokázal zapomenou na blamáž utrženou na vyslanectví a obíral se jen láskou k Lottě.Vilém mu v dopise navrhuje vrátit se zpátky. Nechává si ještě 14-denní lhůtu. Charlotta ho žádá, aby si vybral jinou ženu. Řekl ji, že už ji nikdy nenavštíví, ale pak před Štědrým večerem, když nebyl Albert doma přichází naposled. Poprvé se u ní hnou city. Werther odchází domů. Dopíše jí ještě dopis na rozloučenou.Nechá si poslat pro pistole k Albertovi. O půlnoci se zastřelí, umírá v poledne.

Historicko-společenský kontext:

Sturm und Drang = nejvýznamnější proud německého preromantismu

-         prosazovali tvůrčí svobodu pro umělce

-         odmítali společenské konvence

-         do popředí cit, vášeň a fantazii

-         ideálem návrat k přírodě

-         jedinými uznávanými autoritami – Shakespeare, Rousseau

Preromantimus – rce na přísný schématický klasicicmus

-         důraz na citové hodnoty a prostého nezkaženého venkovského člověka

-         měšťanstvo nová nastupující vrstva

-         důraz na: cit, odmítá: předsudky, konvence, příkazy, řád

-         obrat k přírodě, historii, fantazie

-         autor v roli mluvčího společnosti

-         motivy: jezírka, sluneční svit, hřbitov, zříceniny

Vliv díla:

- ohlas především u mladých lidí označ. „wertherovská horečka“ – zvednutí vlny sebevražd jako řešení kritické situace

- ze strany církve označován jako nemravný a požadován zákaz

Úryvek:

13.. května

Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji! Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech; je mi třeba ukolébavky, a tu jsem nalezl dosyta v svém Homérovi. Jak často uhýčkávám svou kypící krev, neboť jakživ jsi neviděl nic tak vrtkavého, nic tak nestálého jako mé srdce. Příteli, nač to vykládat tobě, jenžs tak často s lítostí viděl, jak přecházím z žalu do nezřízenosti, ze sladké melancholie do zhoubných vášní. A vůbec, zacházím se svým srdéčkem jako s chorým děckem: má ve všem svou vůli. Ale ne abys to vyzvonil, jsou takoví, že by mi to měli ve zlé.